I Bůh jezdí na mopedu
Psal se devátý listopad roku 2002 a já jsem vyrážel za hustého sněžení na můj poslední letošní sraz. Před sebou jsem měl celých třicet kilometrů zničující cesty mrazem a pod mým pozadím burácel motor prvního československého mopedu.
Stadion S11 se vyráběl od roku 1957 v n. p. Motor České Budějovice a dnes je již ceněným veteránem nejen pro jeho historickou hodnotu, ale i pro jeho nesporně sportovní ambice. Nadšení šílenci pořádají na těchto strojích tajné závody, které se jezdí v běžném provozu a nehledě na předpisy i svoje zdraví se piloti snaží dostat svojí hromádku ocelových trubek co nejrychleji do cíle. Všemi závodníky uznávaný neoficiální rekord Čech na S11 je 118 km/h.
Oprávněným postrachem většiny mopedistů je potom smyk. Výjimkou je smyk řízený zkušeným pilotem „es jedenáctky„, který v případě správného provedení dokáže zdvihnout hladinu adrenalinu do potřebných mezí. Adrenalin je též možné zvýšit použitím pneumatik 2,00"x23" určených pro ruční vozíky do maximální rychlosti 15 km/h. Jinak je ale smyk, až na případy olejových kaluží nebo sněžných jazyků, vždy zaviněn nesprávným počínáním za řídítky mopedu a tím je většinou chybně realizované brždění, ztráta kontaktu kola s vozovkou a nebo výbuch samotné pneumatiky. Ráfek mopedu bohužel při explozi pneumatiky pro ruční vozíky neposkytuje dostatečnou adhezi. V mém případě to byli špatné klimatické podmínky a jsem tedy rád, že se mohu vymluvit právě na sníh. Nevím totiž jak bych jinak omluvil svých jedenáct pádů ještě před započetím vyjížďky.
Sraz byl v Mnichově Hradišti na náměstí v restauraci Karlovy Vary už v 10:00 středoevropského času. Již v jedenáct hodin jsme posilněni pivem a hovězím vývarem vyrazili na místo konání samotné akce, což byla restaurace Na hřišti v zhruba šest kilometrů vzdálené vesničce Olšina. Po příjezdu se diváku nabízel obrázek přímo idylický. Na grilu se pekly krůty a na hřišti dovádělo ve sněhu několik odvážlivců, kteří se pranic nebáli vody v zapalování. Teprve po dalším občerstvení přišla na řadu vyjížďka.
Jelo se na Vyhlídku, což je sice nedaleko, ale zato bohužel pořád do prudkého kopce. Po nesčetných komplikacích a pádech jsme se šťastně dostali všichni tam i zpět a hodokvas mohl začít. Nebudu popisovat další dění a radši vám řeknu, aby jste příští rok dorazili taky. A nemusíte mít strach, všechny srazy ne nekonají v zimě a na sněhu. Takže v létě na Olšině nazdar.
Text & foto: Kevin
